Dnes to hodláme pořádně napravit cestou do Caldeirao Verde (Zeleného údolí) a následně i do Caldeirao do Inferno (Pekelného údolí). A to ještě netušíme, že si přidáme nadávkem i Caldeirao da Túnel... :)
Cesta začíná ve vesničce Queidemadas ve výšce kolem 900 m n.m. No vesničce, jsou tu celkem dvě stavení. Je zataženo a poměrně chladno. Vyrážíme nejdřív za místní keší, ale netrefujeme tu správnou cestu a hluboké údolí nám mapa zatajila. Vracíme se a jdeme podél levády za hlavními cíly.
Výhledy do kraje se v tomto počasí moc nekonají, ale kolem levády je pořád na co koukat. Prastaré stromy, plno kytek, zeleně porostlá stěna nad korytem levády, po které co chvíli stékají čůrky vody. Cesta hezky ubíhá. Hlavně na místech, kde je chodník kolem levády široký a rovný. Čím dál častěji ale jdeme jen po zidce koryta. Přesto je obtížnost stále na stupni "pro německé důchodkyně". Když náhodou není cesta u koryta zcela bezpečná, vede kolem vzorně vybudovaný obchvat. Na jenom takovém úseku nás překvapily právě německé důchodkyně. My šli obchvatem a ejhle, ony se vynořily z té obtížnější části.
Jak moc je cesta dnes usnadněna pro turisty, tak moc muselo být kdysi těžké levádu vybudovat. Stavělo se už v 17. století a byla to jistě být řádná otročina. Vlastně podle stavění levád možná tento výraz vzniknul. Práci dělali otroci a tesat zavlažovací kanál do kolmého svahu horského masívu musela být těžko představitelná dřina.
Pokračujeme dál a dál. V místech, kde bývají sesuvy při deštích je koryto chráněno překrytím velkými plochými kameny. Opravdovým skvostem je aquadukt nad strží. Čím dál častěji také leváda prochází tunely. Od pármetrových až po nejdelší skoro dvěstěmetrový. Čelovky jsou nezbytností. Občas ale potkáme i zoufalce pomalu se plazící tunelem s rukama ohmatávajícími stěny. Některé tunely mají i okno. Pro nadechnutí a výhled do kraje.
Pak už se hlásí Caldeirao Verde. Od levády je odbočka k úžasnému, prý 300 metrovému vodopádu. Dole pod ním temně modrozelené jezírko. Hned nám naskakuje paralela s Reunionem. Stejný den mých narozenin, podobné jezírko pod vodopádem. Že by i dnes byla koupel...? Nakonec nebyla, každou chvíli sem někdo chodil a exhibovat se v desetistupňové vodě dá jen velmi velmi nepřesvědčivě... :)
Dáme pár fotek, pokoukáme všechny ty krásy, splníme úkoly místní earthky a pokračujeme do pekla, tedy na Caldeirao do Inferno.
Cesta kolem levády je podobná, jen přibývá tunelů. Koryto vody v nich většinou vede ve výšce kolen, ale i pasu. My capkáme v blátě pod ním a hlídáme si hlavy. Někde je třeba se hodně krčit, aby lebky zůstaly vcelku.
Přichází změna. Rovinatá pěšinka končí, cesta dělá vlevo v bok a schody míří kamsi do výše. Naše nohy nám po absolvování pár desítek stupňů naznačují, že si až příliš navykly na vodorovno.
Konečně poslední schod. Oddychujeme a koukáme, jak dál. Před námi tunel, který se hned za vchodem rozdvojuje, stejně jako vodní koryta. Vše doplňují značky velikosti dopravních. Jedna je zvláště povedená - zakazuje plavání. V devítistech metrech, v tunelu, na skoro kolmé skalní stěně, v kanálku s horskou vodou.
Z tunelu právě vyšli dva portugalští horalé, ptáme se na cestu a pokračujeme směr peklo. Oči mi ale zabloudily směrem do druhého tunelu. Že by to byl on, ten tříkilometrový pod nejvyšší horou Pico Ruivo, kde je keš jménem Moria?
Zbytek cesty je ještě více členitý. Plno tunelů a tunýlků. Na konci posledního už slyšíme hukot padající vody. Boční okna ukazují nádherné scenérie hlubokého kaňonu, vymletého vodou. Vylézáme do hlavní části pekla. Shora padá vodopád, dolů vede těsný kaňon. Vše sevřeno do nitra skal. Svačíme a logujeme místní kešku. Jdu tunelem dál na průzkum, ale cesta po pár set metrech končí u ohromného vodopádu bez vody.
Vracíme se. Tunely, levádové pěšinky nad propastí. Jsme u značek a tajemného tunelu. Nechávám Yvetu u vchodu a jdu na průzkum. Teče tu široká leváda a vedou staré rezavé důlní koleje. Ujdu asi 200 m a tunel je jak když střelí. To musí být on! Vracím se pro Yvetu, že jí přesvědčím k cestě do hlubin hory. Než dojdu na konec, už si sama nandavá čelovku a jde mi naproti. No vida, je statečná a nebylo ani třeba ji k dobrodružné akci přemlouvat.
Jdeme tunelem. Spíš klopýtáme. Cesta po kolejích není zrovna hladká. Strop se co chvíli snižuje a je třeba dávat pozor na hlavu. Na mnoha místech navíc krápe či přímo teče ze stropu voda. Jdeme dlouho. Yveta stále statečně šlape. Když už mám pocit věčné pouti, svítím úzce zaostřenou čelovkou před sebe. V půlce tunelu, kde je náš geocíl, má být esíčko. Kdepak, kam až světlo dosvítí, pořád jako když střelí.
Jdeme dál. Co chvíli testuju tunel. Za námi je vidět malá tečka vchodu. Sakra malá.
Asi po kilometru klopýtání hlubinami země to Yveta obrací. Je v ní malá dušička. Ani se nedivím. 500 m skály nad námi, na kilometr (možná i víc) hluboko. Úzká chodba. Kdejakých fóbií ráj.
Suneme se zpátky. Je to cesta ke světlu, ale je ještě horší. Malá světlá tečka v dáli je pořád a pořád beznadějně malinkatá. Vůbec se nechce zvětšovat. Po nekonečné době je z ní konečně flek a pak už i východ. Ještě 5 metrů před koncem, jak pořád koukám na přede mnou se potácející Yvetu, bacím hlavou o skálu. Hvězdy krouží a já sedím na kolejích a vzpamatovávám se. Yveta zatím zhluboka oddychuje venku. Půl cesty zpátky s ní není řeč. Prostě Moria je Moria...
Našlapáno máme ke dvaceti kilometrům, nohy se trochu pletou, ale zvědavě zkoušíme adrenalinovou trasu německých důchodkyň. Úžasné místo (viz foto). Zelená stěna crčící vodou, malý žlábek pro levádu a skoro neznatelná pěšinečka nad pětimetrovou propastí. Uměj si ale ty germánský babičky vybrat čarokrásnou cestu...!
Žádné komentáře:
Okomentovat