Jdu to hned do vody vyzkoušet. Čekám za bariérou na vlny. Opodál mne pozoruje plavčík. Občas se nějaká vlna převalí a dělá v bazénku příjemnou houpačku. S pocitem bezpečí za bariérou se tak oddávám vlnění.
Plavčík na mne píská. Aha, proud převalujících se vln mne zanesl blíž ke skalce za mými zády. Krauluji od ní s pocitem slušného plavce k opačnému kraji bazénku. Nejde to lehce, ale za chvíli jsem tam. No nic, říkám si, doplavu na břeh, houpačku mi pokazil ten příliš opatrný plavčík.
Zabírám v poloze na prsa, abych překonal těch asi pět metrů ke břehu. Pode mnou na bílo natřené široké schody. Stačilo by si stoupnout. Pán tvorstva ale snad doplave, ne...?!? Zabírám, zabírám a furt nic. Ony ty vlnky oceánu vytvořily v tom místě mírný protiproud a pán tvorstva máchá rukama a stojí pořád na jednom fleku dva metry od břehu. Drobnost, ale na procitnutí z převahy nad Matičkou Přírodou výborný protilék.
Než jsem se vyškrábal na břeh, stála už Yveta s našimi věcmi v rukách. Bezpečné místo na slunění je pět centimetrů pod vodou oceánu. Vlnění je vlnění...
Žádné komentáře:
Okomentovat