V letních šatečkách na Pico do Arieiro

Jako každé ráno kontrolujeme ještě v posteli webkamery, kam by bylo dnes asi tak nejlépe vyrazit. Severní pobřeží zatažené, Pico do Arieiro v husté mlze. Ještě jsme ho letos nepotkali jinak. Snadno tedy vyhrává Funchal. Svítí tam slunce jako obvykle. Plánujeme pocourat po historických uličkách a okouknout nové přírůstky místní formy street artu, malovaných domovních dveří. Yveta se na věc náležitě vyzbrojuje - bere si své jediné letní šatečky a sluneční brýle. Jen slamáček a slunečníček chyběl. 

Jedeme. U nás v Boaventura je zamračeno a v nadmořské výšce našeho ubytování (asi 450 m n.m.) i celkem chladno. Stavíme u známého bufetu, který je však snack barem, a snídáme ony skvělé sandwiche s hovězím steakem, šunkou, sýrem a zeleninou v chlebové placce bolo do caco. 

Jedeme tunely do Funchalu. V jednom místě otevřeného nebe Yveta v šatečkách kontroluje ještě jednou webkamery. A hele - na Pico do Arieiro svítí slunce...! Rychle měníme plány. Přestavujeme navigaci na nový cíl a bereme kurz do hor. 

Ještě pár set metrů pod vrcholem bych na slunečno nevsadil ani pětník. Dokonce se ptám Yvety, zda snímky z webkamery nejsou jiného data. Jsou čerstvé. A pak udělala mlha blik, cvak a bylo modré nebe a slunko svitilo jako stomiliónová žárovka. Zázrak pár metrů před vrcholovým parkovištěm. 

Vyskakujeme z auta, aby snad slunce nazašlo, Yveta se převléká do horskoturistického a rychle vyrážíme na vrcholek. Nádhera. Ze severní strany mlha přešplouchává přes vrcholky a okolní kopečky včetně cesty na Pico Ruivo jsou střídavě zality paprsky a střídavě v bílém mlíce. Spěcháme, abychom využili vzácné chvilky. Od neděle od rána pravidelně monitorujeme kameru a vždy na ní byla bílá tma. 

Jenže ouha. Cesta na Ruivo je zavřená. Vícejazyčná zákazová cedule a průchod zahražen páskou. Sakra, přece jsme se sem nehnali kvůli kafi na terase u radaru. Naštěstí mnoho turistů přes pásku překračuje a tak vyrážíme na obhlídku i my. 

Známe to tu odminula. Divoce rozeklané skály, hluboké propasti a ze severní strany šplouchance mlíka. Obrazy se dramaticky rychle mění a vlastně stačí stát na jednom místě, koukat do jednoho směru a uděláte dvacet různých záběrů. Fotíme krásy vůkol jen mobily a smutně vzpomínáme na zrcadlovku zapomenutou na letišti.