Ráno bylo ještě fajn. Slepičky nakrmeny, vyrážíme před jejich procitnutím. Cesta ubíhá pohodově. V Krušných horách mlha, v Německu slunečno. Klasika...
Waze všechno ví a neomylně nás směřuje na parkoviště. Malé zaškobrtnutí tam sice nastalo, pán z obsluhy mě chvíli vozil dokola, ale kromě lehké časově ztráty bylo vše OK.
Flughafen Berlin Brandenburg. Prý je to velké letiště. Pravda, k check-inu cestujeme čtvrt hodiny. Lidí nemnoho. Tedy po té cestě. Na check-inu s našimi čísly přepážek je jedno velké lidské mraveniště. Snažíme se vybrat co nejkratší frontu a tak stojíme raději ve dvou.
Čas ubíhá. Měli jsme dvouhodinovou časovou rezervu a cítili jsme se jistě. Zpočátku... Fronta se ale vleče a jistota se pomalu ale jistě zmenšuje.
Už jsme u přepážky. Check-in má být proveden, ačkoliv už jednou on-line provedem byl. Potud dobrý. Jedno kabinové zavazadlo nebylo uznáno bezplatným díky jednomu o pár cenťáků většímu rozměru. Taky dobrý, to jsme čekali. Pak ale začíná šílená část dne. Malý obtloustlý černoušek u přepážky chce doplatit 8 euro. Směšných... Nebere cash, jen kartu. No dobrá. Jenže po chvíli zápasení s kartou zakleje, že jim nejde systém. Znovu nabízíme cash. Ne, ne, to nejde. Černoušek zkouší jinou přepážku. Dalších 10 minut je včudu. Zase nic. Běží na druhou stranu a radí se s dalším úředníkem. Znovu zkouší kartu. Zas kleje nad jejich nefunkčním systémem.
No zkrátím to. Vystřídal 6 přepážek a teprve pak mu poslední letecká úřednice sdělila, že je karta zablokována. No jasně... Mohlo mne to napadnout. Neměli tam terminál, ale snažil se tou kartou platit zadáváním údajů. Což předtím nebylo vidět a což měla ona karta opravdu blokované. Rychle podávám jinou, černoušek ještě několikrát přeběhne halu a do dalších dvaceti minut posílá můj kabinový kufřík po pase. V poslední chvíli z něj vyndavám alespoň foťák, aby nedoznal při transportu újmy.
Běžíme ke kontrole. Jenže ta nejbližší je už zavřená. Prý máme klusat jinam. Tak tedy běžíme dál. Gate zavírá za 11 minut...
Sekuriťáci jsou jako obvykle přísní. Dokonce nám kážou vyndat obsah druhého menšího kabinového zavazadla. Skládáme přepravky a do nich vše z batohu i vše, co máme po kapsách. Ani balíček papírových kapesníků, v kapse zapomenutý, důkladnou německou kontrolou neprošel.
Čas do odletu se krátí. Už i já začínám být lehce nervózní. Házíme vše zpátky do kufru, zbytek do rukou, hlavně peněženky, pasy a mobily, naposledy kontroluji přepravky, zda v nich nic nezbylo, a pádíme ke gejtu.
Jestli zbývá pět minut, tak je to moc. Běžíme poklusem. Gate 37 z 38 možných. Konec haly se ztrácí v mlžném oparu. Čísla přibývají značně pomalu. Ano, Flughafen Brandenburg je veliký. Proti nám běží letecká úřednice a ptá se "Madeira..?". Přikyvujeme a ona se šíleným výrazem ve tváři vybízí k běhu.
Běžíme naplno... Hala se ještě jednou zalomí a ještě jednou má konec v oparu. Vtom mi dochází, že nemám foťák! Co teď? Gate před zavřením, za námi kilometrová chodba. Dobíháme k bráně, pípáme palubní lístky a já se zoufale ptám letušky, co se dá ještě s foťákem dělat. Odkazuje mne na ztráty a nálezy. Prý ani zavolat sekuriťákům nemůže. Snažím se jí přesvědčit, že ten kilometr tam a kilometr zpět za těch pár zbývajících vteřin stihnu. Marně...
Suneme se do letadla. Ještě zkouším další stewardy, zřízence i prvního důstojníka. Nic... Usedáme. Horečně přemýšlím, co a jak podniknout pro záchranu mé milované zrcadlovky. Yveta v koutku tiše vzlyká. Budeme startovat. Vtom mi dochází, že v přepravce, zpožděné v bezpečnostním skeneru, nebyl jen foťák, ale i klíče od auta a moje oblíbená mikina. Tu vem čert, ale bez klíčů se nám bude dost blbě vracet domů, ne...?!?
Vzlykot přechází v pláč. Horečně hledám na webu letiště kontakt na ztráty a nálezy. Píšu jim rychle email a ještě při startu letadla volám na informace a pod sedadlem tajně do telefonu mumlám neumělé anglické věty osobě, co umí spíš jen německy.
Letíme a při tom smutně přemýšlíme, co dál. Yveta se chce vrátit. Oponuji, že situaci tím zjevně nevyřešíme. Navíc, pokud vím, nemáme padák.
Letadlo pokračuje dál, jakoby se nic nestalo. My máme chmury na čele, jakoby se něco stalo. Blíží se ostrov Madeira. Cesta ubíhá podle plánu. Tedy spíše všem ostatním pasažérům. Zatím...
Jdeme na přistání. Jsou trochu mraky. Letadlo jde dolů, brzdí klapkami. Dobře je vidíme, sedíme přesně u nich. Dobře je vidíme a docela nás znepokojuje, že výrazně kmitají. Snad se ještě chvíli neutrhnou...
Zrovna si říkám, že v těch mracích musí přistávat jen podle přístrojů, když letadlo zahouká, zařadí forsáž, zakvílí a zvedne předek ostře vzhůru k nebesům. Pilot oznamuje, že nevyhodnotil podmínky jako způsobilé, že pár minut zakrouží a zkusí to znovu.
Inu dobrá, to se asi na Madeiře stává. Kroužíme asi čtvrt hodiny a jdeme na druhý pokus. Oblačnost je podobná, ale přidává se nárazový vítr. Divoce mává křídly letadla ze strany na stranu. Opět houkáme, kvílíme a zvedáme příď vzhůru.
Další kroužení. Chvíli v mracích, chvíli nad nimi, chvíli pod. Po hodině manévrování nakonec ke třetímu pokusu ani nedošlo. Pilot obrací a míří na vedlejší ostrov Porto Santo. Sem Madeiřané jezdí na dovolenou. Jsou tu prý písčité pláže, co oni nemají...
Jsou. Zprvu jsme rádi, že jsme se nezřítili do moře a přistáváme na matičku portosantoškou zem. Radost nás ale přechází celkem brzy. Kapitán suše oznamuje, že jsme přistáli, cíle bylo dosaženo a mymůžeme vystoupit. Tedy, kdo chce, může vystoupit a je přepraven. Jinam sice, ale přepraven. Jo a máme si prý pospíšit, protože případná loď na Madeiru odjíždí nejpozději za půl hodiny. Další až zítra. Kdo nechce vystoupit, poletí zpátky do Berlína. Jiná možnost není, protože další pokusy o přistání na Madeiře posádka podle letových řádů nesmí zkoušet.
Rychle se domlouváme, že pro nás platí varianta Berlín. Představa dalšího dnešního úprku přes celý ostrov, chytání trajektu a ztráty dalších věcí nás upřímně děsí. Navíc v Berlíně třeba stihneme navštívit ztráty a nálezy a poptat se po našich ztracených kouskách. Kupodivu se zvedá většina letadla, že zde vystoupí. Zcela na jiném ostrově, jen ten Atlantský oceán letadlo trefilo. Volám na ubytování, že jsme trochu vedle a budeme ještě více vedle zase zpátky na pevnině a dorazíme v lepším případě zítra. Pokud se ještě něco nesemele...
Za chvíli kapitán hlásí znovu. Letiště na Porto Santo je kvůli Covidu uzavřené, je třeba povolat personál, provést kontroly PCR testů a očkování. Než obsluha dorazí a provede všechny předepsané procedury, bude to trvat cca 5 hodin. Teď je třeba vyndat zavazadla a rozdělit je na dvě hromádky. Kupodivu i za situace, že trajekt pojede nejdříve zítra a pět hodin bude probíhat evakuace na opuštěném ostrově, kde nikdo nemá ubytování, se velká část pasažérů chystá vystoupit.
Hlášení stíhá hlášení a situace se stále ostře mění. Po hodině, možná hodině a půl, krystalizuje překvapivá varianta. Počasí nad Funchalem je prý o něco lepší. Pilot má povoleno zkusit ještě jedno přistání na Madeiře, ale pokud se nezdaří, pokračuje rovnou zpátky, ale ne do Berlína, ale do Lisabonu.
Aha, lisabonské ztráty a nálezy ještě neznáme, ale asi nám nepomohou. Většina, co původně chtěla vystoupit na pirátském ostrově, volí další pokus a případný odlet do Portugalska. Přesto pár lidí vystupuje. Atmosféra houstne. Děti pláčou, dospělí se vzrušeně baví.
Jdeme do akce. Airbus se zvedá z dráhy v Porto Santo a míří na jihozápad. Ani nestihne přidat a krouží nad Madeirou. Oblačnost vypadá na chlup stejně, jako při minulých pokusech. Trvají i poryvy větru a křídla se kymácejí divoce sem a tam. Čekáme houkání, forsáž a zvednuti čumáku vzhůru. Kupodivu nic nehouká. Pilot s námi třískne o zem. V dešti a za nadšeného tleskání a pískání brzdí na dráze funchalskeho letiště. Hurá, jsme na Madeiře! Nemohu se dovolat na půjčovnu aut, tak rychle hledám náhradní ubytování přes noc poblíž letiště. Airbnb mi neustále na dotaz "ubytování blízko Funchalu" nabízí možnosti v Mexiku a Brazílii.
Po čtyřech hodinách letu a dalších čtyřech hodinách přistávání vystupujeme do deště, který nám po prožitých útrapách připadá jako skvělé osvěžení. Jdeme pro zavazadla. Vyjíždějí na pás, cestující si je odebírají a vše se v dobré obrací. Vše, ale jen některým. Náš kufřík, ano ten o pár centimetrů nadměrečný, kvůli kterému (a jistému černouškovi) jsme málem zmeškali odlet a kvůli kterému teď postrádáme foťák a klíče od auta, na pás nevyjel. Lost and found office je náš osud. Naštěstí je v nočním funchalském letišti otevřený. Odevzdaně k němu kráčíme. A hele, před L&F stojí pár batožin a mezi nimi i náš ztracenec. Blížíme se radostně k němu, ale místní zřízenec nás odhání se slovy, že ten není náš. Opravdu nebyl. Bylo třeba si svou číši pelyňku vypít až do dna. Sepisujeme protokol a přemýšlíme, kde strávíme noc. Letištní hala se zavírá, do Mexika a Brazílie daleko...
Najednou zvoní mobil. Portugalské číslo. Půjčovna aut volá, že na nás čekají před halou letiště. Až nás to dojalo. V tom dnešním nekonečném svrabu konečně pozitivní okamžik. Procházíme dvacetistupňovou anticovidovou kontrolou a vybíháme do deště před halu. Půjčovňáka Avia Car skoro objímáme, štěstím celí bez sebe. Trochu nechápe, tak naznačujeme, co dnes máme za sebou. Pokýve moudře hlavou a praví, že teď už se to bude jen lepšit.
Přebíráme Fordíka Fiesta, rveme do něj polovinu svých původních zavazadel a vyrážíme do tmy. Prší, ale už je nám tepleji po těle. Pana domácího taháme z postele, vysvětlujeme, že se vše třikrát naruby obrátilo a že míříme nocí k němu na ubytování už dnes.
Pomalu končí den nula naší vysněné dovolené...
1 komentář:
Boha,četl jsem to se zatajeným dechem...
Okomentovat