Comeback na Rua de Santa Maria

Nešlo jinak, než za večeří zamířit do nově objevené minihospůdky v historickém Funchalu. Zase bylo vše na jedničku, jen milou vtipkující servírku vystřídal o dost méně vtipný kolega. Skvělé espádě a tuňákovému stejku rare to ale uškodit nemohlo. 

Písek z Maroka

Pláže na Madeiře jsou oblázkové, většinou z tmavě šedých kamenů. Jejich omletost je příkladná, ale jsou velké a moc špatně se po nich bosky chodí. 

Rádi jsme proto vyzkoušeli změnu na saharském písku z Maroka v městečku Machico na východním okraji ostrova. Tak se nám tu líbilo, až jsme se v odpoledním slunci připálili.

Eira do Serrado

Z Pico do Arieiro vede k vyhlídce na údolí (padlých) jeptišek úzká klikatící se silnička, vtipně rozdělená přerušovanou čarou na dva pruhy. Nadvakráte vtipně. Jednak přerušovanou, jako by snad zde mělo být možno předjíždět. Vtipně podruhé, protože jedním jízdním pruhem byla před rozdělením. Teď jsou z ní dva proužky tak akorát na jízdní kola.

Na Eira do Serrado bylo zase krásně. Ještě kousek před vyhlídkou byly mraky, ale do údolí výhled ničím nerušen. 

Maintenance day

Minule, tedy před devíti lety, jsme zde založili naší jedinou zahraniční keš. Na nádherné vyhlídce do hlubin blízko cesty na Pico do Arieiro. Pomáhá se nám o ni starat místní kačer. A neměl to chudák jednoduché. Nejdříve zde zuřil požár a pak bylo místo uložení ohrazeno jako soukromý pozemek. Přesunul ji na náhradní místo, kde sice není onen waw efekt z náhlého pohledu do hlubin, ale pěkně je tu taky...

Jenže místo uložení je nové a nám neznámé. Takže regulérně hledáme vlastní keš. Více než půl hodiny a bez úspěchu. Nakonec bereme z batohu připravenou náhradní krabku a na místě ukládáme co nejméně zákeřně. Fotíme okolí i nápovědu a jedeme se ještě pokochat nad oblačnost. 

Pod orlím hnízdem

Nedaleko od ubytování leží malé rybářské městečko Porto da Cruz, nad kterým se majestátně vypíná hora Penha de Águia, co vypadá jak orlí hnízdo, protože má nahoře ještě důlek. 

Dáváme kafe na nábřeží a nasáváme ospalou přímořskou atmosféru. Pak míříme do hor za důležitým úkolem. 

Barbecue s červenou řepou

Vracíme se do hor. Dnes bude místo opulentní večeře v restauraci opulentní večeře "co dům dal". Aldino/Adlino nám pomáhá rozdělat oheň na grilu venkovní kuchyně a my opékáme vše, co opékat lze. Včetně čerstvé červené řepy s česnekem. Byla výborná...

Vlnobití

Končíme den jak jinak než mezi skalami Porto Moniz. Po kávě a místní verzi pastéis de nata se umisťujeme na bezpečné místo betonové plochy za skalku. Jsou totiž slušně velké vlny, které se co chvíli přelévají přes bariéry do chráněných bazénků. 

Jdu to hned do vody vyzkoušet. Čekám za bariérou na vlny. Opodál mne pozoruje plavčík. Občas se nějaká vlna převalí a dělá v bazénku příjemnou houpačku. S pocitem bezpečí za bariérou se tak oddávám vlnění. 

Plavčík na mne píská. Aha, proud převalujících se vln mne zanesl blíž ke skalce za mými zády. Krauluji od ní s pocitem slušného plavce k opačnému kraji bazénku. Nejde to lehce, ale za chvíli jsem tam. No nic, říkám si, doplavu na břeh, houpačku mi pokazil ten příliš opatrný plavčík. 

Zabírám v poloze na prsa, abych překonal těch asi pět metrů ke břehu. Pode mnou na bílo natřené široké schody. Stačilo by si stoupnout. Pán tvorstva ale snad doplave, ne...?!? Zabírám, zabírám a furt nic. Ony ty vlnky oceánu vytvořily v tom místě mírný protiproud a pán tvorstva máchá rukama a stojí pořád na jednom fleku dva metry od břehu. Drobnost, ale na procitnutí z převahy nad Matičkou Přírodou výborný protilék. 

Než jsem se vyškrábal na břeh, stála už Yveta s našimi věcmi v rukách. Bezpečné místo na slunění je pět centimetrů pod vodou oceánu. Vlnění je vlnění... 

Skáčeme radostí

Na dovolené nelze nezaskákat. Vybíráme si velmi příhodné místo a na pláži v Ribeira da Janela v pozadí s místním impozantním pyjem fotíme své skoky. Legrační je, že nafocené skákací pózy jakoby z objektivu vypadly těm minulým pokusům na zcela jiných místech Zeměkoule. 

Zbývá doplnit, že skákání radostí mělo i druhý důvod. Nejenže nám Lost&Found Brandenburg oznámil nalezení foťáku a klíčů od auta, ale dnes nám Lost&Found Funchal doručí i druhé ztracené zavazadlo. Hip, hip. hurááá...!

Mystické vavřínové prastromy

Kdo neviděl tohle místo, jakoby na Madeiře ani nebyl. Špatně se odhaduje věk těchto prastarých vavřínových stromů. Nikde jsem nenašel odhady, ale tipuji něco k tisícovce. Minule tu svítilo slunce, dnes je mlha. Ale snad to k těm mystickým prastromům pasuje ještě lépe. Všude přítomný genius loci...

Leváda neleváda

Ráno bez okolků (no dobře, s trochu pomalým startem) vyrážíme na levády. Protože co by to bylo za dovolenou na Madeiře, kdybychom nepoťapkali kolem zavlažovacího kanálku. 

Jedeme na náhorní plošinu, na místo startu mnohých doporučovaných levád. Dole je zataženo, pak projíždíme mraky a nahoře pálí slunce. Jenže pálí jen na vršku a start na levády je o kus níže. 

Dojeli jsme tam a všude spolehlivě mlíko. Na startu stojí hodně přes padesát aut. Z nich ještě vystupují další turisti a mizi v bílém oparu. 

Chvíli váháme a otáčíme. Tísnit se na levádě v mlze, co by se dala krájet, a ještě šlapat po hlavách stovkám turistů, se nám fakt nezdálo být ani trochu dobrým nápadem. 

Jedeme kousek stranou k jiné levádě, mimo okruh doporučovaných. Je čerstvě obnovená, voda v ní teče a mlha je tu jen napůl. Kousek jsme se prošli tam a zase zpátky, málem prorazili přední gumu a frčíme k prastarým vavřínovníkům.